OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Během roku 1991 prodělala rocková scéna vcelku zásadní proměnu. Skončila éra pestrobarevných glam rockových krasavců a startoval nový žánr, který byl se svými ideály pravým opakem načančaných a optimistických osmdesátek. Termín „grunge“ zkraje roku ještě nikdo nahlas nevyslovil a kapely jako NIRVANA, PEARL JAM nebo ALICE IN CHAINS měly svá přelomová alba teprve ve výrobě, ale změny byly cítit ve vzduchu a schylovalo se k jednomu z největších hudebních třesků. Mezi důležité události, které tenkrát scénu ovlivnily, byla i seance s názvem TEMPLE OF THE DOG, a proto si myslím, že stojí za to ji v našem „1991“ seriálu zmínit.
Dnes již zapomenutý příběh začal už v roce 1990, a sice když v Seattlu zemřel na předávkování heroinem zpěvák lokální party MOTHER LOVE BONE Andrew Wood. Je smutné, že na počátku stála smrt, ale přihlédneme-li k éře grunge s odstupem, jedná se o akt přinejmenším symptomatický. Andyho kapela za krátkou dobu svého působení nic převratného nepřinesla a svým zaměřením spadala spíše do éry právě končící, nicméně z historického hlediska je zajímavá tím, že zde hrál na kytaru nějaký Stone Gossard a na basu nějaký Jeff Ament, kteří se spolu s dalšími kamarády rozhodli nahrát pár skladeb na Andyho památku. To by stále nebylo ještě nic vyjímečného, jenže těmi dalšími kamarády byli Chris Cornell a Matt Cameron z nadějně se rozjíždějících SOUNDGARDEN. Stone s Jeffem navíc v té době rozbíhají ještě novou kapelu, v níž jsou jako kytarista a zpěvák angažováni jistí Mike McCready a Eddie Vedder, kteří se ve studiu v době nahrávání taktéž objeví a nenucenou cestou tak vzniká jedno z nejpozoruhodnějších „tribute“ alb v rockové historii.
Nahrávka pojmenovaná (podle části textu jedné Woodovy skladby) pouze a jednoduše „Temple Of The Dog“ se nese v pomalém tempu, je melodická, chvílemi se dá říct i poloakustická, a z dnešního pohledu působí díky prvkům blues a rockové klasiky ze sedmdesátých let jako příjemně „stoner“. V neposlední řadě však obsahuje i velkou porci tehdy se rodícího grunge a svojí smuteční atmosférou jakoby předznamenala, jaký výraz bude na hudební scéně dominovat v následujících pěti letech. Kouzlo alba spočívá především v tom, že ač jsou na něm jen samé balady, nedostaví se ani na chvíli pocit laciného patosu nebo klišé. Naopak, obsahuje dost momentů (jako je třeba šestiminutové sólo v „Reach Down“), které nejsou zrovna „radio friendly“, a celé album působí, přestože jej natočili mladí, na začátku kariéry se nacházející kluci, velmi „dospělým“ dojmem.
Z valné většiny je nahrávka dílem v té době asi nejzkušenějšího Cornella, který dodal nejen texty, ale je pod většinou skladeb podepsán i jako autor. Lahůdkou je pak jeho výrazný zpěv, chvílemi až Plantovského střihu, který je díky smutku nad ztrátou blízkého člověka plný rozervaných emocí a patří bezesporu vedle monumentů „Badmotorfinger“ a „Superunknown“ jeho domovských SOUNDGARDEN k mistrovým životním výkonům.
Ze seznamu skladeb stojí za to vyzdvihnout určitě nejznámější, hitovou „Hunger Strike“, působivý to duet Chris Cornell vs Eddie Vedder, ale za zmínku stojí i smutná „Say Hello To Heaven“ či dojemná heroinová zpověď „Times Of Trouble“, pulsující „Your Savior“ anebo (de facto jediná trochu tvrdší) „Pushin´ Forward Back“, ve které je s mrazivou přesvědčivostí vyjádřená beznaděj a zoufalství nad ztrátou přítele. Album je ovšem ucelené, plyne přirozeně a funguje nejen jako pocta mrtvému, ale i jako kvalitní rocková deska.
„Temple Of The Dog“ je vlastně takové nulté album PEARL JAM, na kterém se podíleli i dva členové SOUNDGARDEN. Delikatesa, která leží zapadaná prachem věků a zajímavým způsobem dokumentuje dění v Seattlu na počátku devadesátých let, kdy se v tomto městě utvářely hudební dějiny. Ve finále je dobře i to, že se nikdy nedočkala moc velké propagace, turné nebo pokračování, neboť tak má svoji auru stále neposkvrněnou. Celá kolekce zní přesvědčivě, opravdově, upřímně a při takové „Hunger Strike“ se dostavuje mrazení v zádech dnes stejně jako před dvaceti lety.
Společné album členů SOUNDGARDEN a PEARL JAM, nahrané na počest zesnulého přítele. "Temple Of The Dog" byla jednou z prvních nahrávek grunge éry a dodnes patří do jejího zlatého fondu.
Chris Cornell
- zpěv, banjo, harmonika
Jeff Ament
- basa
Stone Gossard
- kytary
Matt Cameron
- bicí, perkuse
Mike McCready
- kytary
Eddie Vedder
- zpěv, vokály
1. Say Hello 2 Heaven
2. Reach Down
3. Hunger Strike
4. Pushin´ Forward Back
5. Call Me A Dog
6. Times Of Trouble
7. Wooden Jesus
8. Your Saviour
9. Four Walled World
10. All Night Thing
Temple Of The Dog (1991)
Vydáno: 1991
Vydavatel: A&M
Stopáž: 54:59
Produkce: Rick Parashar, TEMPLE OF THE DOG
Studio: London Bridge Studios, Seattle
Sedm s odřenejma ušima a tak trochu i s ohledem na okolnosti vzniku...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.